středa 23. března 2016

Daredevil by Frank Miller & Klaus Janson, Vol. 1


Frank Miller, Roger McKenzie, Klaus Janson, David Michelinie
Peter Parker, the Spectacular Spider-Man #27-28, Daredevil #158-161, #163-172
Není tomu tak dávno, co na internetu vypukla obří daredevilovská mánie rozpoutaná poměrně slušným (vlastně skvělým) seriálem na Netflixu. Nyní se seriál vrací s druhou řadou a já se rozhodl, že by se mi vlastně celkem šiklo Daredevila trochu víc načíst. Nenaskytla se mi lepší příležitost, než začít tam, kde byla postava dá se říct překopána a znovu definována do podoby, jakou známe dnes. Mazáci ví, zbytek se přiučí - o toto překopání se zasloužilo duo Frank Miller a Klaus Janson. Není potřeba Millera nijak představovat. Co je třeba představit je snad jen tato nová sekce na blogu, která nese název "čtenářské bleskovky" a její prioritou je stručně a krátce představit určitou komiksovou sérii/book a vyjádřit na ni můj názor. A možná to taky tady trochu oživit, aby to tady bylo trochu živější a aby to tady nebyl jen samý článek obsahující žebříček toho nejlepšího tamtoho a toho z nového Marvelu.


Ze všeho nejdřív zmíním fakt, že ačkoli na obálce samotné knihy se vyhřívají pouze jména Miller a Janson, v prvních pár číslech se objevuje jako scénárista Roger McKenzie, kterému Miller od čísla 158 začíná sešity kreslit a od čísla 165 už nejen kreslí, ale McKenziemu pomáhá se scénářem. Číslo 167 píše David Michelinie a od čísla 168, kde debutovala Elektra dostává Miller na hraní scénář on sám, ačkoli se stále věnuje i kresbě. Tato kniha tedy sbírá Millerovy začátky u této řady, kde nejprve zazáří jako nadaný kreslíř a postupem času se dopracuje až k hlavní hvězdě komiksu.

Nicméně, ta hlavní postava tady je samozřejmě Miller, který na Daredevilovi začal pracovat v roce 1979 jako kreslíř a jak jsem již zmínil, průběžně se propracoval na post scénáristy. Číslem 168 začíná Daredevila psát a první věc, kterou udělá je ta, že představí novou postavu, která se do života slepého hrdiny zaryje jako hřebík. Elektra - první láska Matta Murdocka, jejíž otec byl zavražděn před jejíma očima, což zapříčinilo, že ztratila víru v americký systém a odjela do Číny, odkud se po několika letech vrací jako nájemný zabiják s cílem zabít Erica Slaughtera - bosse, na kterého je vypsána odměna. Vše se však zvrtne, když Matt bude muset Elektru ze spárů Slaughtera zachránit. O tomto čísle se nebudu rozepisovat více, jen podotknu, že na scénáristický sólový začátek to byl opravdu povedený kousek, Ostatně jako všechno ostatní, co v této knize najdete (což je možná předběžně více, než jsem chtěl napsat.)

Následuje číslo 169, kde se dozvídáme, že Daredevilův dávný nepřítel Bullseye má na mozku nádor a zrovna před jeho operací mu hrábne, uteče z nemocnice a všude kolem vidí Daredevily, kteří jsou vlastně obyčejní civilisté, které Bullseye začne zabíjet. Skutečný Daredevil tedy musí Bullseye zastavit. Tady skončíme a posuneme se k číslu 170, ve kterém Miller vzal jednoho ze Spider-Manovských záporáků a udělal z něj zlosyna, na kterého si vzpomenete kdykoli, když uslyšíte slovo "Daredevil". Wilson Fisk se vykašlal na život krále podsvětí na popud své ženy Vanessy a v Japonsku žije poklidný život. Jednoho dne mu americká vláda nabídne čistý trestní rejstřík výměnou za informace o všech gangsterech, se kterými kdy spolupracoval. Wilson přijímá a naneštěstí to nebude mít dobrý konec. Jeho žena odlétá do New Yorku, aby najala právníky Nelsona a Murdocka. Jenže, co se nestane - gangsteři se o Fiskově plánu dozvěděli a Vanessu unesli. Tímto třídílným příběhem Miller udělal z Kingpina Daredevilovu hlavní nemesis. Opět nebudu prozrazovat nic zásadního. Řeknu jen tolik, že když vzal Miller pero do ruky, nepsal jen komiksy. Psal historii.

Z mých slov se vám asi bude zdát, že Millerova DD-ho nějak přehnaně adoruji a vlastně to ani nemůžu vyvrátit. Po prvních načtených sešitech musím opravdu říct, že se jedná o skvostné čtení a v téměř celé knize jsem nenašel nic, u čeho bych se přehnaně nudil, nebo si říkal, jak chci, aby to už skončilo. Poměrně slabší byly dva sešity ze Spider-Manovy vedlejší série a Michelineův sešit, ale nebylo to nic, co by mi dojem nějak kazilo. A co se mi vlastně tolik líbilo?

Tak v první řadě mě překvapilo, jak se komiks lišil od svých tehdejších vrstevníků. Retro moc nemusím, většinou mi tam vadí ta ukecanost a všudypřítomná naivita s hnusným coloringem. Tady to ovšem neplatí. Dialogy i monology se mi zdály být v pohodě, bez zbytečné hromady vnitřních monologů a příběhy byly rovněž o něco temnější, ačkoli se cesta k té klasice, jakou zná většina lidí dnes, teprve rýsovala. Daredevil se tady zkrátka rozvíjel - rozhodně se nejednalo o nic veselého a upřímně se mi strašně líbila i Millerova kresba, vedle jeho geniálních scénářů. Tehdy to Frankovi prostě šlapalo.

Takže se zopakuji a řeknu, že tady se Daredevil začal krásně transformovat na jeden z nejúspěšnějších titulů. A ta transformace byla pěkně zábavná - proto bych první book Millerova a Jansonova Daredevila doporučil všemi deseti a pevně doufám, že tento WOW efekt alespoň u mě přetrvá i u dalších booků.

Poezie v obrázcích. Že je Millerův DD super jsem slyšel ze všech stran, ale že mě to vtáhne až tak jsem teda nečekal. Celý book byl super, ať už to psal McKenzie nebo Miller, vždy mě to bavilo a vizuálně to taky excelovalo. Bravo! 



      







Žádné komentáře:

Okomentovat