Znásilnění je špatné, áno?

Kevin Smith, Terry Dodson
Spider-Man/Black Cat: The Evil That Men Do #1 - #6

Kevin Smith - V širokém okruhu jméno známé především pro režii filmů jako Clerks nebo Chasing Amy, mezi námi nerdy také pro psaní komiksů. Jeho asi nejvýznamnější dílo je darevilovský příběh Guardian Devil, ve kterém se ukáže, že životní láska Matta Murdocka (resp. jedna z nich) je HIV pozitivní. Ale o to nejde. O co jde je to, že HIV je pohlavně přenosná choroba. K tomu, abyste byli HIV pozitivní, musíte mít nechráněný SEX. HODNĚ nechráněného SEXU.
Ale o to taky nejde.

Tak o co tedy jde?

Jde jen o ten sex. Vždycky to je o sexu. Avšak v tomto případě kromě toho, že je nechráněný, je taky vynucený.
Takže vlastně ani tak nejde o ten sex, jako spíš o znásilnění.
A právě znásilnění je to, proti čemu Spider-Man s Black Cat po boku musí bojovat v tomto komiksu.
Takže se ujistěte, že jste chránění a mýdlo máte bezpečně uložené v koupelně a jdeme na to.


Minisérie se odehrává v době, kdy se zlodějka/příležitostná Spider-Manova parťačka Felicia Hardy, aka Black Cat, vrací do New Yorku, aby vypátrala svou kamarádku Triciu, která se nějakou dobu pohřešuje.
V té samé době zase Spider-Man pátrá po příčině úmrtí žáka školy, na které vyučuje - tedy konkrétně hledá dealera, který mu umožnil se zabít. Stopy jej dovedou k pouličnímu grázlovi, ze kterého dostane tip na herce, který je stálým klientem dealera přezdívaného Mr. Brownstone. Když se Spider-Man ke klientovi dostane, najde jej i s pohřešovanou Triciou, přičemž na scénu se přiřítí Black Cat. Přirozeně začíná typický suprácký výslech - "Ty mi vysolíš, co chci vědět a já tě nezabiju, i když bych to neudělal ani tak".
Když už vyslýchaný začne mluvit, spolu s Triciou se začnou dusit a nakonec oba zemřou. V tom se z telefonu ozve hlas člověka, který se představí jako Mr. Brownstone a řekne, že je odpovědný za jejich smrt a jako příčinu odhalí předávkování heroinem.
A tak začíná zápletka, slibující detektivní akci se skvělou chemií mezi Spider-Manem a Black Cat.
Jak se z toho stane komiks o znásilňování a s poselstvím?

To vám neprozradím, protože spoilery.
Bohužel, pro pochopení příběhu jsou následující události důležité, takže stručně: Pavouk a číča najdou svého podezřelého. Nastane však menší rozkol a Black Cat jde na věc sama. Podezřelého navštíví a ukáže se, že podezření bylo správné. Setkává se tváří v tvář s Brownstonem, kterého se chystá zpacifikovat, když v tom začne vykazovat podobné symptomy, jako Tricia předtím, než zemřela na předávkování.
Black Cat upadne na postel a je znehybněná. Brownstone jí odhalí, že je mutant se schopností teleportovat předměty přímo do těla jiných lidí - čímž se vysvětluje náhlá smrt její kamarádky.
A tady, asi ve třetím čísle končí veškerá prdel a scénárista radikálně otočí kormidlem a příběh se začne táhnout úplně jiným směrem.
Brownstone se pokusí Black Cat znásilnit.

Povedlo se mu to? To vám taky neřeknu.
Na scéně se posléze objeví Brownstoneův mladší bratr Francis, který je také mutant. Umí se teleportovat a jako tennager byl svým bratrem sexuálně obtěžován. Asi další dvě čísla jsou jen o tom, jak se Francis s obtěžováním potýkal a v posledním čísle o svém zážitku se znásilňováním, když byla mladší vypráví Black Cat, která se s Francisem sblížila.
Následuje závěrečná akce a to je všechno.

Nerad v článcích líčím celý děj, ale tady to bylo nutné - zčásti kvůli tomu, abyste byli přibližně zasvěcení a zčásti kvůli tomu, abych hned zdůraznil to největší negativum na celém komiksu, kterým je, jak jste si doufám všimli, scénáristova neschopnost se rozhodnout, jaký příběh chce vůbec vyprávět - ačkoli je dost možná na vině to, že Kevin Smith začal tento komiks psát v roce 2002 a po třetím sešitě se rozhodl hibernovat. Čtvrté číslo vyšlo až o tři roky později, v roce 2005 a minisérie skončila v roce 2006.
Nicméně, hlavní problém je ten, že je naservírovaná zábavná, detektivní a nahláškovaná akce, která se zvrtne v obyčejné povídání o tom, jak je nevyžádaný sex špatný.
Hlavní záporák je zameten pod koberec a závěr je dost odbytý.

Není to ani tak o tom radikálním přeorientování ze slibného příběhu na nějaké poselství jako spíš o tom, jak je to poselství zpracováno. Jak jsem již naznačil - je to jen zdlouhavý kecání s odbytou závěrečnou akcí, která akorát zbytečně udělá z protagonisty úplnýho kreténa.

Co se vizuálního provedení týče, tam není nic moc co vytknout. Dodson umí a hotovo. Jde to vidět hlavně na Black Cat. Pasáci koz a jiná verbež si rozhodně přijde na své. Když už budete zklamáni příběhem, kozy to alespoň trochu zachrání.
Kresba je v cajku.

Celkově z tohoto mám rozporuplné pocity. Rozhodně si nemyslím, že by šlo o vyloženě špatný komiks, ale jeho druhá, naprosto nudná a nezáživná polovina popírá všechno, co znamená "dobrý komiks".
Při této směsi nám vznikne něco, co je jako celek poměrně těžké hodnotit. Nejlépe se však celá minisérie popisuje jako komiks s nevyužitým, nebo spíše pohřbeným potenciálem.

               

Ringside, Vol.1: Kayfabe

Joe Keatinge, Nick Barber
Ringside #1 - #6

Wrestling. Co k němu říct? Forma umění, která kombinuje prvky sportu, herectví a mnoho dalšího. Populární zejména v Americe, jinak rozšířen po celém světě a má hojné zastoupení svých příznivců. Mezi nimi jsou i komiksoví scénáristé - zejména jedno ze současných nejzvučnějších jmen v komiksu, Jason Aaron je tím známý. Dalším takovým je i Joe Keatinge, který se tímto svým koníčkem inspiroval a stvořil tak sérii Ringside, která začala vycházet u Image koncem listopadu 2015. Již teď je kompletně vydaný první story arc, s podtitulem Kayfabe, o kterém se chystáte následujících pár minutek počíst. Takže se pořádně naolejujte a zajděte si třeba do posilovny, protože minimálně ta posilovna bude mít dobrý vliv na vaše zdraví.




Nejprve začnu tím, že ačkoli se příběh odráží právě od wrestlingu, ve finále zde wrestling hraje tak trochu druhé housle. Příběh začíná v Japonsku, kde wrestlingový veterán a legenda, Daniel Knossos, který kdysi kosil jednoho soupeře za druhým coby Minotaur, nějakou dobu trénoval mladé talenty. Nyní je však nucen vrátit se zpátky do Ameriky, když se mu jednoho ozve starý přítel Teddy, který Daniela žadoní, aby se vrátil, protože udělal něco, čeho teď velmi lituje a potřebuje jeho pomoc. Nezmíní se přesně, o co jde, ale Daniel neváhá a okamžitě letí do USA. Zde se setkává se starými známými, včetně se starým kolegou Davisem, který si vzal pod svá křídla mladého wrestlera jménem Reynolds. Nadále se setkává s dalším kolegou jménem Andre, který se snaží sponzorovat Danielův návrat do ringu - jenže ten o návrat nestojí. O tom všem je výhradně první číslo - tady se seznamujeme s postavami a nic moc jiného se ani moc neděje. Zvrat nastane až ke konci čísla, kdy Dana napadne banda chlápků, kteří do něj buší vším, co mají a nechávají jej ležet ve vážném stavu na zemi s jasným vzkazem - Vrať se, odkud jsi přišel. Nakonec se dozvídáme, že jeho kamarád Teddy se neuvěřitelně zadlužil mafii.

Takový je příběh. Jak jsem již říkal, wrestling hraje spíš druhé housle, ale také musím zdůraznit, že kvůli vedlejší dějové linky, kdy sledujeme vývoj kariéry mladého Reynoldse a Davise, který mu pomáhá, je nutné se alespoň trochu ve wrestlingu orientovat. Je tu totiž spousta výrazů a odkazů, které asi ne tak úplně pochopíte, pokud se o tohle nezajímáte.

Jakožto fanoušek wrestlingu mohu říct, že se mi hodně líbilo vyobrazení zákulisní politiky, která dokáže každého, kdo se v tomto prostředí pohybuje pěkně nakrknout. Na nic jiného jsem si tady ale nepřišel. Zmiňovaná linka, která se soustředí na vývoj kariéry mladého zápasníka je prozatím po pvním arcu nicneříkající a poměrně nudná. Neděje se tady nic zajímavého a většinu času se tady tato linka spíše proplétá s tou hlavní, která mi osobně během čtení taktéž připadala poměrně divná. Největší problém jsem viděl v tom, že po prvním čísle se příběh zasekl na jednom bodě a v podstatě se již nikam nepohnul. Měli jsme tady naservírovaný slibný příběh o tom, jak se Danny snaží pomoci svému příteli. Místo toho tu ale protagonista řeší úplně jiné záležitosti. Sem tam se věnuje udělování rad Reynoldsovi, sem tam se zajde sejít s ostatními lidmi, které nějakou dobu neviděl a s tím, co bylo prvně naservírováno, se nic moc nedělalo. Aspoň takový dojem přetrvával po prvním sešitě.

Zachránil to až konec toho čtvrtého, kde se Daniel opět setkává s mafií, které dluží jeho známý obrovskou sumu peněz. Samozřejmě nevykecám, co se stalo, ale řeknu jen, že zpracování momentu, kdy se příběh blíží ke svému vyvrcholení, je opravdu napínavé.
Výtvarná stránka komiksu asi nebude úplně vonět každému. Nick Barber kreslí příjemně, ale postavy z detailu vypadají nakreslené velmi primitivně. Žádná katastrofa se nekoná, ale v některých panelech kresba trochu zaostává. Tolik k výtvarnému provedení.

Ačkoli dřívější řádky mohou nasvědčovat tomu, že s tímto kouskem jsem nebylo zrovna spokojen, ve finále se jedná o překvapivě povedený kousek. Velké negativum ale vidím v tom, že se komiks dost a možná i zbytečně protahuje. Mohlo to mít i o dvě čísla méně, ačkoli uznávám, že nevíme, co měl scénárista v plánu do budoucna. Stalo se toho poměrně hodně a budoucí arc může sledovat opět více příběhů najednou (těžko ale říct, zda to bude fungovat, protože jak jsem již zmínil, tady mi vedlejší příběh moc nesedl). Ono protahování mělo za následek to, že jsem místy uvažoval, že se čtením přestanu, ale - paradoxně - více, než samotné první číslo mě k pokračování ve čtení (do budoucna) navnadilo až to poslední, kde protagonista Daniel nabírá "nový úděl" a rozhodně bude zajímavé sledovat, co se s ním bude dít i ve druhém arcu, který bude (soudě podle konce) na ten první navazovat.
Ringside zaujme zejména příběhem. Nečekejte žádné velké zvraty, žádné velké toto, žádné velké tamto. Ne - Ringside zapůsobí opravdu zejména příběhem, který je sice, jak jsem již psal, zbytečně protáhlý, ale zato působivý a poměrně napínavý, hlavně po pátém čísle. Závěrečný "cliffhanger-necliffhanger" otevírá dveře slibnému pokračování, které přijde v červenci tohoto roku. Nejedná se o nic, co by bylo nějakou nutností pro někoho, kdo čte komiksy nebo má rád wrestling, ale po přečtení ničeho litovat nebudete.

 

Daredevil by Frank Miller & Klaus Janson, Vol. 1

Frank Miller, Roger McKenzie, Klaus Janson, David Michelinie
Peter Parker, the Spectacular Spider-Man #27-28, Daredevil #158-161, #163-172
Není tomu tak dávno, co na internetu vypukla obří daredevilovská mánie rozpoutaná poměrně slušným (vlastně skvělým) seriálem na Netflixu. Nyní se seriál vrací s druhou řadou a já se rozhodl, že by se mi vlastně celkem šiklo Daredevila trochu víc načíst. Nenaskytla se mi lepší příležitost, než začít tam, kde byla postava dá se říct překopána a znovu definována do podoby, jakou známe dnes. Mazáci ví, zbytek se přiučí - o toto překopání se zasloužilo duo Frank Miller a Klaus Janson. Není potřeba Millera nijak představovat. Co je třeba představit je snad jen tato nová sekce na blogu, která nese název "čtenářské bleskovky" a její prioritou je stručně a krátce představit určitou komiksovou sérii/book a vyjádřit na ni můj názor. A možná to taky tady trochu oživit, aby to tady bylo trochu živější a aby to tady nebyl jen samý článek obsahující žebříček toho nejlepšího tamtoho a toho z nového Marvelu.

Ze všeho nejdřív zmíním fakt, že ačkoli na obálce samotné knihy se vyhřívají pouze jména Miller a Janson, v prvních pár číslech se objevuje jako scénárista Roger McKenzie, kterému Miller od čísla 158 začíná sešity kreslit a od čísla 165 už nejen kreslí, ale McKenziemu pomáhá se scénářem. Číslo 167 píše David Michelinie a od čísla 168, kde debutovala Elektra dostává Miller na hraní scénář on sám, ačkoli se stále věnuje i kresbě. Tato kniha tedy sbírá Millerovy začátky u této řady, kde nejprve zazáří jako nadaný kreslíř a postupem času se dopracuje až k hlavní hvězdě komiksu.

Nicméně, ta hlavní postava tady je samozřejmě Miller, který na Daredevilovi začal pracovat v roce 1979 jako kreslíř a jak jsem již zmínil, průběžně se propracoval na post scénáristy. Číslem 168 začíná Daredevila psát a první věc, kterou udělá je ta, že představí novou postavu, která se do života slepého hrdiny zaryje jako hřebík. Elektra - první láska Matta Murdocka, jejíž otec byl zavražděn před jejíma očima, což zapříčinilo, že ztratila víru v americký systém a odjela do Číny, odkud se po několika letech vrací jako nájemný zabiják s cílem zabít Erica Slaughtera - bosse, na kterého je vypsána odměna. Vše se však zvrtne, když Matt bude muset Elektru ze spárů Slaughtera zachránit. O tomto čísle se nebudu rozepisovat více, jen podotknu, že na scénáristický sólový začátek to byl opravdu povedený kousek, Ostatně jako všechno ostatní, co v této knize najdete (což je možná předběžně více, než jsem chtěl napsat.)

Následuje číslo 169, kde se dozvídáme, že Daredevilův dávný nepřítel Bullseye má na mozku nádor a zrovna před jeho operací mu hrábne, uteče z nemocnice a všude kolem vidí Daredevily, kteří jsou vlastně obyčejní civilisté, které Bullseye začne zabíjet. Skutečný Daredevil tedy musí Bullseye zastavit. Tady skončíme a posuneme se k číslu 170, ve kterém Miller vzal jednoho ze Spider-Manovských záporáků a udělal z něj zlosyna, na kterého si vzpomenete kdykoli, když uslyšíte slovo "Daredevil". Wilson Fisk se vykašlal na život krále podsvětí na popud své ženy Vanessy a v Japonsku žije poklidný život. Jednoho dne mu americká vláda nabídne čistý trestní rejstřík výměnou za informace o všech gangsterech, se kterými kdy spolupracoval. Wilson přijímá a naneštěstí to nebude mít dobrý konec. Jeho žena odlétá do New Yorku, aby najala právníky Nelsona a Murdocka. Jenže, co se nestane - gangsteři se o Fiskově plánu dozvěděli a Vanessu unesli. Tímto třídílným příběhem Miller udělal z Kingpina Daredevilovu hlavní nemesis. Opět nebudu prozrazovat nic zásadního. Řeknu jen tolik, že když vzal Miller pero do ruky, nepsal jen komiksy. Psal historii.

Z mých slov se vám asi bude zdát, že Millerova DD-ho nějak přehnaně adoruji a vlastně to ani nemůžu vyvrátit. Po prvních načtených sešitech musím opravdu říct, že se jedná o skvostné čtení a v téměř celé knize jsem nenašel nic, u čeho bych se přehnaně nudil, nebo si říkal, jak chci, aby to už skončilo. Poměrně slabší byly dva sešity ze Spider-Manovy vedlejší série a Michelineův sešit, ale nebylo to nic, co by mi dojem nějak kazilo. A co se mi vlastně tolik líbilo?

Tak v první řadě mě překvapilo, jak se komiks lišil od svých tehdejších vrstevníků. Retro moc nemusím, většinou mi tam vadí ta ukecanost a všudypřítomná naivita s hnusným coloringem. Tady to ovšem neplatí. Dialogy i monology se mi zdály být v pohodě, bez zbytečné hromady vnitřních monologů a příběhy byly rovněž o něco temnější, ačkoli se cesta k té klasice, jakou zná většina lidí dnes, teprve rýsovala. Daredevil se tady zkrátka rozvíjel - rozhodně se nejednalo o nic veselého a upřímně se mi strašně líbila i Millerova kresba, vedle jeho geniálních scénářů. Tehdy to Frankovi prostě šlapalo.

Takže se zopakuji a řeknu, že tady se Daredevil začal krásně transformovat na jeden z nejúspěšnějších titulů. A ta transformace byla pěkně zábavná - proto bych první book Millerova a Jansonova Daredevila doporučil všemi deseti a pevně doufám, že tento WOW efekt alespoň u mě přetrvá i u dalších booků.

Poezie v obrázcích. Že je Millerův DD super jsem slyšel ze všech stran, ale že mě to vtáhne až tak jsem teda nečekal. Celý book byl super, ať už to psal McKenzie nebo Miller, vždy mě to bavilo a vizuálně to taky excelovalo. Bravo!